Bludiště snů

Popis produktu

Předmluva od Zdeňka Rampase * Pár osobních vzpomínek * Poprvé jsem se se jménem a dílem Ladislava Szalaie setkal před šestadvaceti roky na počátku scifistického národního obrození, v době velkých očekávání, později po právu označované za začátek zlatého věku české SF povídky. Psal se rok 1983 a probíhal druhý ročník Ceny Karla Čapka, literární soutěže o nejlepší (jak se tehdy psalo a říkalo) vědeckofantastickou povídku. Soutěž se na celostátní úrovni podařilo vyhlásit SF klubu při pardubické Vysoké škole chemicko-technologické. Tam i v mnoha dalších městech v té době vznikaly SF kluby a mnoho autorů, mnohdy jejich členů zjišťovalo, že žánr SF povídky je pro ně to pravé. A ve snaze ověřit si svůj názor, posílali své práce v už nikdy nepřekonaném množství do Pardubic.

Já v té době působil v porotě Ceny Karla Čapka, do které tehdy dvaatřicetiletý Ladislav Szalai poslal povídku Vynálezce. Ačkoli můj náhled na to, jak má vypadat dobrá science fiction (a co to vůbec je), se od té doby dost změnil, už tehdy jsem poznal, že jde o povídku, která svým jazykem a literární úrovní, hlavně ale jemným a přemýšlivým humorem, značně překonává většinu ze čtyř set třiceti prací, které jejich autoři vyslali na literární kolbiště a kterými mi bylo dáno se zaobírat. Nijak mě tedy nepřekvapilo, když jsem Vynálezce ještě téhož roku objevil v knize Dvojnásobný dvojník, kterou Ladislav Szalai napsal se Zdeňkem Rosenbaumem. Má další setkání s Ladislavem Szalaiem byla v následujících letech dvojího druhu, a dnes si jen těžko vzpomenu, která byla častější a příjemnější. Jednak jsme se občas zahlédli ve vinárně U Zdeničky (byla ve strategické blízkosti redakce deníku i nakladatelství Mladá fronta v Panské ulici), kde jsem jej nacházel ve společnosti básníka Jaroslava Holoubka a spisovatelů Zdeňka Rosenbauma, Ondřeje Neffa a občas Jaroslava Veise. Protože jsem ale ke Zdeničce zabloudil jen zřídka, skoro stejně často jsem se setkával s Ladislavovými knihami, v roce 1984 to byla Cesta do bláznovy zahrady, o rok později téměř nesehnatelný, protože v nesmyslně malém nákladu vydaný Zapomenutý vesmír a v roce 1986 toto plodné období završila Tajná společnost SF (stejně jako jeho první kniha napsaná společně se Zdeňkem Rosenbaumem).

A zřejmě jsem nebyl jediným vděčným čtenářem, protože Cesta do bláznovy zahrady získala také nově vytvořené ocenění Golem SF Award, které v podobě sošky golema z filmu Císařův pekař uděloval SFK ADA na základě hlasování SF autorů a překladatelů, kteří byli tehdy vnímáni jako „profesionálové“ v tomto žánru. K předání došlo na jaře roku 1986 jak jinak než opět U Zdeničky. Vytrvalá roční periodicita vydávání Ladislavových knih mě přivádí k otázce, zda jen nějakou náhodou odpovídala výkonu jeho „literární sopky“, tedy jedné knihy ročně, nebo zda podle plánu ČS spisovatele měl v daném období nárok jen na toto množství. Dnes je ale důležité, že onen hypotetický nárok dokázal beze zbytku vyčerpat. Po pětileté přestávce jsem se s Ladislavem Szalaiem setkal po listopadu 1989 už jako se šéfem nakladatelství Orfeus, když se rozhodl uskutečnit svůj sen pomáhat na svět knihám, které se mu líbí a přitom se uskutečňováním svých snů živit. První knihou, kterou vydal, bylo Znamení psa od Jeana Hougrona, což byla science fiction, která i pro mě znamenala velmi mnoho, šlo totiž o první space operu, která vyšla česky už hluboko v socialistických dobách. Protože vydávání knih je mnohem tvrdší byznys, než se zdá, došlo brzy i na poslední knihu, což byl příznačně Konec civilizace Aldouse Huxleyho.

Tu dnes rovněž nikomu nemusím představovat, já ji ale četl v prvním vydání v roce 1970 a na Ladislava, když se ji rozhodl znovu vydat, asi zapůsobila stejně mohutným dojmem jako na mě. To jsem ale trochu předběhl dobu. Poprvé jsem do redakce Orfea zavítal při přípravě antologie Hvězdný prach, pro kterou jsem vybral povídky z Ceny Karla Čapka. Pak se ale dostavily problémy a knihu nakonec až po letech v jiném nakladatelství vydal Zdeněk Rosenbaum. Pak mi Ladislav zmizel z dohledu (kdo nežije v Praze, jako by neexistoval a setkával jsem se jen s jeho knihami, vedle již v roce 1992 vydané Orgonovy hvězdy aneb Jak zachránit Boha, Půlté planety a Stroje fantazie to byly hlavně knihy vydané po roce 2000: Kosmické grotesky (2001), Soumrak robotů (2003) a Poslední konec světa (2006). Zatím poslední setkání na dálku, přes povídky, nepočítám-li své skromné přispění na vzniku Best of Ladislav Szalai, nastalo, když jsem zahlédl povídku Deník Mudrogara Jappeho (Diary of Mudrogar Jappe) v seznamu prací pro chystanou antologii české SF Bradburyho stín, která by mohla (a měla) vyjít v angličtině. Mám za to, že tam jeho povídka jednoznačně patří, ve spektru naší SF ztělesňuje proud groteskní scifi s filosofickým přesahem, jakou známe například z těch méně vážných povídek Stanisława Lema.